Snídám rohlíky se salámem a přemýšlím o dnešní návštěvě nejmenovaného marketu Albert. Opět jsem dostával záchvaty úzkosti. davy lidí, tedy raptorů, všude kam mé bystré oko pohlédlo. Je to neuvěřitelný. Hlavně souboj a poslední dvě veky. Sice ta stará paní, která pamatuje doby, kdy tu kráčeli dinosauři a Helenka byla víc zpěvačka než šílená potvora, měla berle, já se nevzdal a tu veku jsem vybojoval.
A když jsem stál a čekal u pokladny, až budu obsloužen znuděnou, nepříjemnou prodavačkou, které schlo mlíko (pokud to mlíko bylo) na bradě, napadlo mě jestli tohle je to co všichni chceme? Přeplněný obchody plný nasranejch lidí, kreditní karty na tisícový úvěry a tak. Mě došlo, že to vlastně nechci. Když jsem byl menší a mladší, tak to takový zdaleka nebylo. Sice lidí bylo v obchodech stejně, byli nasraný stejně, ale za stejný prachy nakoupili daleko víc potravin, který měly daleko vyšší kvalitu než ty odpadky, kterýma se krmíme dneska. Ona je vlastně pravda, že naše země je taková skládka celé Evropy. Vemte si to takhle: My vyvážímě pšenici, žito, prostě obilí (dávám příklad) do Polska a jinejch zemí EU. V těch zemích z toho nadělají mouku. A potom, přátelé, tak mouka se k nám za docela vysoký ceny dováží. Je to nelogický jako otevírat láhev vína kladivem. Sice ji otevřete, ale zůstává po tom bordel.
No, pro zatím je to asi všechno. Myslete. Odpoledne vám poíšu průběh dnešního dopoledne i s úklidem.
Za Poníka!
Žádné komentáře:
Okomentovat