Mizení

Znáte ten pocit, jako by jste přestávali existovat? Jako by vás chtěla pomalu pohltit a udusit vaše vnitřní prázdnota, která se ve vás rozpíná jako rakovina?
Asi tak mi teď je. Jsem uvězněnej ve vlastní introvertní bublině, která se zmenšuje, ale to prázdno uvnitř je čím dál větší a jediný na co myslím je, jestli se dřív udusím tou nicotou nebo praskne bublina, která je plná a prázdná zároveň.
Kromě rodiny mi zůstalo jen málo důkazů, že žiju. Bankovní účet, zápis v matrice a další "potřebný" záznamy. A taky ta nesnesitelná bolest uprostřed hrudi. Tam v těch místech, kde by mělo být srdce. Co tam mám já?
Střepy. Střepy, který mě bodají do plic a brání mi v nádechu. Jako jehly se mi zabodávají do vnitřností a trhají je na cáry ve snaze najít duši, aby ji mohly rozsápat pro vlastní potěšení. Ty střepy kdysi byly moje srdce.
Postupně se lámalo, drtilo se vlastní vahou, rekonstruovalo se ve výhni citu, kterýmu říkáte láska, jen proto, aby zase prasklo, aby se spoje přetrhaly a aby později a později zmizelo v implozi prožitků, který mi zničily cítění.
Začínám mizet, nechávám to prázdno vstoupit dovnitř. Ztrácím se sám před sebou, abych se vyhnul pohledu na svůj odraz. Na tvář, kterou nosím. Na tvář, která ztratila pozlátko masek a ukazuje svou původní podobu. Na tvář, jejíž vrásky píšou vlastní příběhy hluboko do kostí.
Přestávám být. Snadná, lehkou uchopitelná chiméra, která se stává nejlepším přítelem, který vás odrazuje od života a bytí. Je to jediný přítel a nepřítel. Našeptává, zrazuje, ubližuje, zatímco vám životem trhá maso na cáry.
Ztratil jsem všechno. Jednou proto, že jsem chtěl. Podruhé proto, že jsem nechtěl. Někdo to svede na osud, ale ne. Je to algoritmus chybování, přiznávání, probouzení a usínání.
Přátelé. Nemám opravdové přátele. Na síti jsou lidé. Jména v záhlaví okénka. Ale opravdoví přátelé u mě nejsou. Lidé, které jsem za ně považoval, jsou pryč. Lidé, které jsem znal dlouho, dost s nimi zažil. Myslel jsem, že jsme přátelé. Ale ne. Chápu, mají vlastní životy. A v těch se bez jednoho člověka obejdou.
Přemýšlím, proč je všechno tak špatně. Proč??
Nejspíš je to ve mě. V té prázdnotě, které se pokouším zbavit, ale nejde to.
Jsem introvert ve vlastní bublině. Potřebuju kontakt, neumím dělat první kroky, ozvat se jako první, protože si připadám že se někomu vnucuju. A pak je mi z toho trapně a zle. Nechápete to.
Asi už napořád budu tím šedým člověkem, který proplouvá mezi bytím a nebytím, mimo pozornost lidských radarů. Někdo, koho nepoznáte. Někdo, koho přehlédnete v prázdné místnosti.
A až jednou zmizím nadobro, kdo si vzpomene? Kdo si vzpomene na toho osamělýho člověka, kterýho jste sotva vnímali jako to jméno vedle zelený tečky na facebooku?
Já vám řeknu. Nikdo. Snad jen toulavej pes skloní hlavu nad člověkem svého druhu.