Kde končí Retro a začíná in?

Retro asi končí tam, kde končí lidská paměť. V mým případě tak pět minut před touhle větou. Buď stárnu já nebo tenhle blog. Pavučiny z kódu budu ometat ještě měsíc.
Doufám, že nebudu muset platit za blog ekodaň. To by mě jeblo.
Ale co. Vracím se s blogem zase kolem voleb. Pěkná šaráda, co?
Už se politici nehádají kdo je lepší, ale kdo víc ukradl a kterej zloděj to víc zavaří tomu druhýmu. Prostě je to ještě vtipnější než posledně.
A už to není ani Retro ani in. Už je to smutné.
Asi budu volit stranu Kozí alternativa a bude klid.
ZA PONÍKA A ZA KOZY!!!!

No ty vole

No ty vole. Dlouho bylo ticho, co? No a? Prostě jsem tak línej, že jsem zapomněl na celej blog. Je to vůbec ještě in?
A říká se slovo in?
Když nad tím tak koumám, tak kurva, nevím.
Je složité se vracet do původních kolejí. Iveta Bartošová by mohla vyprávět.
Sakra. Další old school hláška. Pamatuje si to ještě někdo?

Doprdele. ZA PONÍKA! (Sakra a co tohle? Retro or not?)

Mizení

Znáte ten pocit, jako by jste přestávali existovat? Jako by vás chtěla pomalu pohltit a udusit vaše vnitřní prázdnota, která se ve vás rozpíná jako rakovina?
Asi tak mi teď je. Jsem uvězněnej ve vlastní introvertní bublině, která se zmenšuje, ale to prázdno uvnitř je čím dál větší a jediný na co myslím je, jestli se dřív udusím tou nicotou nebo praskne bublina, která je plná a prázdná zároveň.
Kromě rodiny mi zůstalo jen málo důkazů, že žiju. Bankovní účet, zápis v matrice a další "potřebný" záznamy. A taky ta nesnesitelná bolest uprostřed hrudi. Tam v těch místech, kde by mělo být srdce. Co tam mám já?
Střepy. Střepy, který mě bodají do plic a brání mi v nádechu. Jako jehly se mi zabodávají do vnitřností a trhají je na cáry ve snaze najít duši, aby ji mohly rozsápat pro vlastní potěšení. Ty střepy kdysi byly moje srdce.
Postupně se lámalo, drtilo se vlastní vahou, rekonstruovalo se ve výhni citu, kterýmu říkáte láska, jen proto, aby zase prasklo, aby se spoje přetrhaly a aby později a později zmizelo v implozi prožitků, který mi zničily cítění.
Začínám mizet, nechávám to prázdno vstoupit dovnitř. Ztrácím se sám před sebou, abych se vyhnul pohledu na svůj odraz. Na tvář, kterou nosím. Na tvář, která ztratila pozlátko masek a ukazuje svou původní podobu. Na tvář, jejíž vrásky píšou vlastní příběhy hluboko do kostí.
Přestávám být. Snadná, lehkou uchopitelná chiméra, která se stává nejlepším přítelem, který vás odrazuje od života a bytí. Je to jediný přítel a nepřítel. Našeptává, zrazuje, ubližuje, zatímco vám životem trhá maso na cáry.
Ztratil jsem všechno. Jednou proto, že jsem chtěl. Podruhé proto, že jsem nechtěl. Někdo to svede na osud, ale ne. Je to algoritmus chybování, přiznávání, probouzení a usínání.
Přátelé. Nemám opravdové přátele. Na síti jsou lidé. Jména v záhlaví okénka. Ale opravdoví přátelé u mě nejsou. Lidé, které jsem za ně považoval, jsou pryč. Lidé, které jsem znal dlouho, dost s nimi zažil. Myslel jsem, že jsme přátelé. Ale ne. Chápu, mají vlastní životy. A v těch se bez jednoho člověka obejdou.
Přemýšlím, proč je všechno tak špatně. Proč??
Nejspíš je to ve mě. V té prázdnotě, které se pokouším zbavit, ale nejde to.
Jsem introvert ve vlastní bublině. Potřebuju kontakt, neumím dělat první kroky, ozvat se jako první, protože si připadám že se někomu vnucuju. A pak je mi z toho trapně a zle. Nechápete to.
Asi už napořád budu tím šedým člověkem, který proplouvá mezi bytím a nebytím, mimo pozornost lidských radarů. Někdo, koho nepoznáte. Někdo, koho přehlédnete v prázdné místnosti.
A až jednou zmizím nadobro, kdo si vzpomene? Kdo si vzpomene na toho osamělýho člověka, kterýho jste sotva vnímali jako to jméno vedle zelený tečky na facebooku?
Já vám řeknu. Nikdo. Snad jen toulavej pes skloní hlavu nad člověkem svého druhu.

New year, new me

No co? Tak jsem dlouho nenapsal nic. Co má bejt?
Blíží se další rok, to je toho. Dáváte si předsevzetí? Podle mě to zbytečný jako prázdná rezerva. Proč? Protože většina lidí si dá moc velký sousto na moc malej talíř. Někdo si například dá za úkol zhubnot 300 kilo, protože tu jejich půltunku už neuveze ani tatra s tryskovým motorem. Blbci.
Předsevzetí bývají většinou ty nejnaivnější lži, který si nalžeme, abysme se aspoň jeden den cítili víc cílevědomě. Proto si je nedávám. Až na jedno. Přestanu kouřit. Dokud mě někdo nenasere jako předvolební sliby vítězné strany.
Naši politici si dali slib, že teda sestaví vládu, takže možná někdy koncem dalšího roku si rozmyslí, kdo chce co dělat. Docela mě dostala zpráva, že pan Stropnický bude ministr obrany.
Vážně? VÁŽNĚ?? To je jako byste udělali kačera Donalda prezidentem. Teď vážně. Mám pocit, že nám někdo tají masivní útěk z Bohnic. protože tohle je, přátelé, šílenství ve své nejjasnější podobě.
A bude to fakt dělat? Asi si řekli, že divadlo je taky něco jako malá armáda, která bojuje na prknech.
ALE o tom jsem nechtěl psát.
Takže předsevzetí. Chcete hubnout, naučit se jógu, cvičit mývaly v umění kung fu, osvobodit Severní Koreu? Tak proč s tím nezačít kdykoliv? Tahle novoroční snaha je podobná snaze Evy a Vaška nahrát metalový album se Slipknotama. Krásná, ale zbytečná. Dáváme si předsevzetí asi fakt jen kvůli tomu, aby jsme se citíli líp než bezdomovec po flašce okeny a jablečnýho vína. Tahle předsevzetí mívají kolikrát jepičí život. Druhej den už zase žerete, odháníte mývaly a nějaká Korea vám je u zadní nápravy, no ne?
Ale čest těm, kdo se to snaží dodržet. to vážně klobouk dolů a pukrle.
A my ostatní, kteří na tohle nejsme? Poklona, přátelé. Jste spokojení sami se sebou, nemáte potřebu nic zlepšovat. Je fajn si přiznat, že jsme tlustí, líní šmejdi, kteří žrát nepřestanou, kouří jako tovární komín a cvíčí leda gaučing. Na tohle se večer napiju.
Po pěti letech si budu válet tělíčko doma a proběhne to v klidu.
A popřeju vám teda štěstí do novýho roku. A jako vždy...

ZA PONÍKA, PARCHANTI!!!

ABCD

odkaz na song:
https://soundcloud.com/luka-davy-jones-navarro/l-m-f-abcd-rap-prod-rox

text:

Antitalenti a agresoři

asimilací averzí

 atakují ambice

aspirujících adeptů.

Blbý budou blbci,

bídně beznadejní byli,

bacha bastard brečí

bo bydlí u Billy.

Ceremoniální centrifuga

citovýho cílení,

co cedí city cirkulárkou,

cení cenzuru.

další den doznívá,

doporučuje dovírá,

další divný dveře

do doutnající duše.

Exotic nebo exot

nebo exoskeleton,

empiricky extrovertní,

extempore evropo.

Fantastická flow,

fluidně floruje formou,

fakuje falešnosti,

finguje flanelový fláky.

Gumový g’s

golfová gansterka,

gorili gestikulace,

gauneři a gyros.

Hodně hlasitý

hodně heroinu hoši,

hrozí hodnostáři hajzlíků,

hadi, hrouzci, hroši.

Inteligentní idiot,

ich, I, imbecil,

irituje imitace,

imituje iritace.

Jako Jordán,

já jen jedu jinam,

jazykem jediným,

jizlivým jásám.

Kurva klasa,

která kouří kush,

kopíruje kopie,

kontroluju kouř.

Lukas letadlo,

lítám ledovou lázní,

lenivě laškuju

letokruhy leštím.

Mám moc moci,

mám málo martini,

musím mluvit maďarsky

možná mám málo mozkový.

Nadupaný návraty,

neřeším nedostižný nemocný,

nebo nemám náladu

na nemocný neřesti.

Otvírám otevřený

obvodový otvory očí,

ostatní ostnatý ostruhy,

obvykle obrousím.

Pravda pravdoucí,

protože pravda platí

platebním příkazem

pro prosperitu prostředí.

Slizký svině,

snahu svobody spolkly

silní soumyslní staví

stavidla svobody si sami.

Takovýhle titání,

tyhle teroristy trumfujou,

tou traumatickou tapetou,

tristně to táhnou.

Udeření udeří

uvidíme úsměv utlačených,

usneme uklidnění,

ucítíme usmíření.

Víra válčí s vírou

věrní vidí výsledek

války vypalují vesnice,

vytvářejí vendety.

Myslím, že to stačí

další slova nejsou třeba

teď už snad chápete,

abeceda není věda.

Nedopalky snů

Je to sice ještě tak trochu v procesu, ale klidně čtěte. Zase jsem totiž dostal náladu napsat klasickej písňovej text, ne rap. Tak ať se líbí. Název je zatím Nedopalky snů, protože se mi tohle spojení líbí nejvíc.

Jsi tou

svou touhou ztracenou

tou pohou,

minutou dlouhou.

V protisměru

hledáš proud,

na něm plout,

mě obejmout.

V poločase,

rozpadu našich srdcí,

v realitě víš,

že ve vzduchu visí.

Siví ptáci,

zpívaj písně pro,

opuštěný

řeky hledající brod.

jak dva

osamělý prámy v právu,

nacházíme

útěchu v převleku za trávu.

Ref.:

když vidíš, tak nevíš,

a když víš, tak nevidíš,

jsi sama, sama,

a moc se za to nestydíš.

když slyšíš, tak necítíš,

když cítíš, tak mě neslyšíš,

jsem sám a sám,

na sto mil a ještě blíž.

-

Jako druhy,

ohrožený vším,

vždy druhý,

lidi nechápem.

Jsi stou,

a pořád jedinou,

Nepočítám,

s tebou jako s vidinou.

kdo prověří,

naše povětří

a prošetří,

co známe.

A kdo nevěří

v zádveří,

ať postaví,

to co neznáme.

ámen,

zpívám do ticha,

ty koukáš,

na nedopalky snů.

a spolu

jsme sami,

když sami

jsme spolu.

Pak nahoru dolů

a zpátky,

lovíme myšlenky,

jak se vrátit.

Ref.:

Vlastenci na týden

Je to MS v hokeji. Zase po roce očekávaný turnaj. Paráda. Hokej je dobrej.
Jediný, co kazí atmosféru, jsou lidi, kteří celej rok nekříčí vlastenecký hesla tak nahlas, jako právě touhle dobou. Ale jako důkaz pokrytectví je to excelentní. Myslím, že lidi se snaží najít aspoň fragment patriotismu ve sportu, protože je to nejjednodušší forma vlastenectví. Křičet Češiii...to umí každej.
myslím, že jsem o tom nemusel psát celej článek, ale je to jedno. Vsuvka se hodí vždycky ne?